Zámek Slavkov - Austerlitz
Václav Antonín Kounic
Václav Antonín Kounic (1711 - 1794)
Nejvýznamnějším představitelem rodu Kouniců se stal šestý potomek Maxmiliána Oldřicha Václav Antonín Dominik. Narodil se 2. února 1711 ve Vídni a jako mladší syn byl určen pro dráhu duchovního. Ve třicátých letech studoval právo na univerzitách ve Vídni a Leidenu. Kvůli úmrtí svého staršího bratra Jana Dominika však musel zanechat duchovní dráhy a převzít správu rodinného majetku. V letech 1732 - 1734 vykonal kavalírskou cestu do Nizozemí, Francie a Itálie. Při této cestě se seznámil s uměleckými památkami navštívených zemí, ale byl představen i francouzskému králi a uveden do nejvyšší francouzské společnosti. Po návratu do Vídně byl jmenován císařským dvorním radou, o dva roky později pak získal titul skutečného říšského rady. Roku 1736 se oženil s hraběnkou Marií Arnoštkou ze Starhembergu, s níž měl celkem sedm dětí.
Kounic se aktivně účastnil diplomatických jednání habsburské monarchie za vlády Karla VI. i jeho nástupkyně Marie Terezie. Roku 1741 tak vedl diplomatickou misi k papeži Benediktu XIV., v letech 1742-1743 působil v Turínu s cílem získat sardinského krále Karla Emanuela na stranu Habsburků. Od roku 1745 působil jako zplnomocněný ministr pro rakouské Nizozemí.
Ke konci války o dědictví rakouské se roku 1748 účastnil mírových jednání v Cáchách a v letech 1750 - 1753 pobýval jako velvyslanec u francouzského dvora. Po návratu z Francie byl jmenován dvorním a státním kancléřem.
Kounicovým nejvýznamnějším státnickým činem byla změna orientace habsburské zahraniční politiky. Ze svých pobytů ve Francii si přinesl sympatie k této zemi a přesvědčení, že pro habsburskou monarchii je nejvýhodnější spojenectví s dosud nepřátelskou Francií. Obratně využil svých konexí a v květnu 1756 uzavřela habsburská monarchie s Francií konvenci o neutralitě. Ta zcela změnila rozložení sil v Evropě a habsburské monarchii umožnila získat lepší postavení i záruky spojenectví vůči Prusku. Nově uzavřená aliance se osvědčila v tzv. sedmileté válce, jež vypukla ještě roku 1756 a v níž bojovala habsburská monarchie spolu s Francií a Ruskem proti koalici Pruska a Anglie.
Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.
V šedesátých letech 18. století dokončil kníže Kounic stavbu slavkovského zámku zahájenou koncem 17. století. Ve Slavkově několikrát přivítal i císařovnu Marii Terezii. Dvorní architekt Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg pro něj vybudoval klasicistní chrám Vzkříšení Páně. Jako milovník umění rozšířil Václav Antonín rodinnou obrazovou galerii, i když část pláten použil pro vybavení svého vídeňského sídla. Významnou památkou zůstává dodnes rodová kounicovská knihovna s díly z 16. - 18. století, kterou Václav Antonín bez ohledu na cenzuru doplňoval přímo z Francie knihami s tématikou osvícenství a nových revolučních proudů.
Hrabě, od roku 1763 říšský kníže Václav Antonín Dominik Kounic sloužil celkem čtyřem habsburským panovníkům, Marii Terezii, Josefu II., Leopoldu II. a Františku II. Za vlády Josefa II. Kounicův vliv postupně slábl a svých funkcí se kníže vzdal roku 1793 v pokročilém věku 82 let. Po čtyřicet let pomáhal kníže Kounic spoluvytvářet politiku habsburské monarchie. Ve vnitřní politice se mu podařilo oživit státní, finanční i zemskou správu, v politice zahraniční přispěl k oslabení vlivu Pruska a obnovení velmocenského postavení Rakouska. Jako výraz rakousko - francouzského spojenectví prosadil i sňatek arcivévodkyně Marie Antoinetty s francouzským následníkem trůnu. Ke konci svého života však musel přihlížet, jak francouzská revoluce boří jeho pracně vytvářené konstrukce a dožil se i popravy francouzského královského páru. Za své zásluhy získal v roce 1764 dědičný knížecí titul s právem oslovení "Jeho Jasnost a Osvícenost". Zemřel v červnu roku 1794 a byl provizorně pohřben v zahradní hrobce nedlouho předtím dokončeného slavkovského zámku. Trvalého odpočinku se kníže dočkal teprve po zřízení rodinné hrobky pod kostelem sv. Jana Křtitele na slavkovském předměstí Špitálce roku 1795.
